Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možné zničit, ale ne porazit.
- Ernest Hemingway

Potaneční hon

2. ledna 2018 v 15:05 | Kass |  Povídky
Na ulici svítilo pár lamp. Nesvítily všechny a některé jen problikávaly. Nepravidelně.
Dívka ve večerních šatech a na podpadcích se snaží moc neklopýtat. Je vidět, že něco málo upila.
V kulturním domě se konaly taneční.
Má mírně rozcuchané vlasy a díru v punčochách. Zpívá si potichu. Spíše si brouká. Má již polovinu cesty za sebu. Snaží se nebát. Po cestě domů má narazit na dva nonstopy. Je půlnoc.
Jde sama a doma jí nikdo nečeká. Nikdo tam není.

Je z ní cítit pach hospody a odér cigaret.
Krok, krok, klopýtnutí.
Krok, zaváhání a krok.

Slyší hluboké hlasy nějakých mužů. Blíží se k prvnímu nonstopu. Přestává si broukat. Snaží se jít tiše, ale nohy jí bolí. Paty budou sedřené do krve. Pomalu a tiše našlapuje. Snaží se neklapat podpatky. Hlasy jsou stále hlasitější.

"Ale Pepík už se s Tondou dávno baví. Na tu bouračku už zapomněl."
"Pepa se baví s Láďou! Tondu nemůže vystát, vždyť je to práskač!"
"Vždyť je prásknul Karel!"
"To ale Láďa neví, proto nemohl říct Pepovi, že Tonda to nebyl."
"Mně se dostat Karel do ruky, tak bych ho zabil."

Klap.

"Ále slečinka! Neztratila jste se náhodou trochu?"
Neodpovídá. Dělá, že nevidí, neslyší.
"To je nevychované neodpovídat."
Zrychluje. Je jí jedno jestli je slyšet. Stejně už je pozdě.
"Nechcete na něcco pozvat, slečno?"
"Pojďte! Pojďte si s námi něco dát!"

Přeběhla silnici a snažila se ztratit ve stínech, kde lampy nesvítily už celé tisíciletí. Slyší už jen řev. Rozhořčené hlasy. Muže se zraněnou pýchou, protože odmítla.
Ale nonstop je tu ještě jeden. A tam se nikde neschová. Už to vidí. Světla tam svítí.
Její rodiče si myslí, že už je doma a že poslušně spí.
Kdyby věděli, kde byla po tanečních. S kým a co vše se dělo.
Ještě teď jí bolelo v krku.

"Hej ty, malá! Pojď k nám."
Zhluboka se nadechla. Ne. Dneska už prosím ne. Dneska ne. Chci domů. Chci zapomenout.
Klíče má připravené mezi prsty. To jí poradil jeden kamarád. Kdyby se bála.
"Ne, děkuju."
"Snad si nebudeš hrát na fajnovku! Okamžitě pojď sem!"
Rozhodně vyrazí k ní s napřaženou rukou, aby jí mohl chytit a zadržet. Snažila se popoběhnout. Ale ona neumí s podpatkama ani chodit. Vzal jí za ruku a smekl s ní k sobě.
"Jdeme se bavit, jasné?"
Dívá se mu do očí a dává pozor, aby pravidelně dýchala.
Strach.
Stálé opakování toho samého dokola. Dokola a dokola ta stejná pohádka se stejným koncem.
"Tak rozumělas?"
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama