Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možné zničit, ale ne porazit.
- Ernest Hemingway

Leden 2018

Otázky na křižovatce

26. ledna 2018 v 10:58 | Kass |  Básně
Křižovatky které nás dělí
Spojují
A zas rozdělují
Máš strach
Lidi tě posuzují
Zaříš, padáš
Furt se smějí
Jedno malé obejmutí
Zázraky se stále dějí
Děti křičí, utíkají
A ty se nepřestáváš ptát

Strachopudové, máš jich plnou hlavu

25. ledna 2018 v 23:15 | Kass |  Téma týdne
Bojím se toho až se zas přestanu bát.
Bojím se, že se budu bát víc.
Bojím se, že se na sebe nebudu schopná podívat.
Bojím se, že podlehnu tlaku většiny.
Bojím se sama se sebou v jedné místnosti.
Bojím se, když ztrácím kontrolu.
Bojím se všech zvuků kolem, když někam večer jdu a proto se všude snažím chodit se sluchátkama. Protože to eliminují.
Bojím se, že někomu ublíží.
Bojím se, že se vracím do minulého já.
Bojím se, že to budu já.
Bojím se.
A nebojím se to říct.

Líčení cesty

22. ledna 2018 v 13:19 | Kass |  Denní story
Staré skleněné dveře zamčené na dva západy. Cesta k nim vede zledovatělá. Výzdoba jak z ledového království.
Vůně benzínu, který pomalu odkapává vedle. Studené chodníkové kostky. Prázdné koše a prázdné hasící přístroje.
Nedopalky zaházené sněhem.
Sníh jako huňatá peřina bezdomovců.
Šedé zdi domů. Šedé chodníky.
Značky nakloněné ve směru pádu.
Stromy jako vojáci. V řadě za sebou hlídkují u silnice.
Jednu Cuba libre. Děkuji.

Vnitřní soudy

20. ledna 2018 v 20:42 | Kass |  Téma týdne
Vniřní hlas volá po oběti. Někoho, koho může položit. Obejmout, prosím.
Tolik soudů v jedné hlavě. Tolik zběsilých křiků. Tolik naštvaných hlasů, co volají po smrti. Oběsit. Upálit.
Tolik vyděšených hlasů, co prosí o odpuštění.
Tolik hlasů, co se ani neozívají. Tiché hlasy, které to nezajímá. Smrt nebo život. Co se může stát.
Vnitřní hlasy ze všech stran. Plny všemi rozhodnutími. Z každého koutu se najde jeden. Kterou stranu si vybrat. Kterou stranu uposlechnout.
Vnitřním hlasům se nesmí podlehnout.
Křičí jeden přes druhého.
A každý chce něco jiného.
Tik tak.
Čas běží. A hlasy neutichají ani při spánku.
Protože všechno ví.
Znají mé myšlenky. Čisté i nečisté. Znají mou minulost, mé činy.
A soudí si vesele dál.
Proč ne.
Je to to nejjednodušší, co mohou udělat.
Přece by nepomáhaly... Příliš práce na těch pár hlasů.

Doživotí za cenu svobody

19. ledna 2018 v 8:17 | Kass |  Básně
Zapnutý počítač
Vrní celý stůl
Sedí na židli
A v ruce hůl

Dlouhá léta
Co viděl slunko naposledy
Byl z něj táta
Co hlídá své neposedy

Vlas šedý
Zvrásčelá tvář
Hlas bledý
V očích zář

Děd němý
Jako bez jazyka
Toho nemít
Zbláznili by se dozajista

Jedno kafe
Prosím
Třeba latte
Do špinavého hrnku

Kolíček od prádla
Na našem balení
Jak by si přála
Ať se nic nezmění

Pouta v rohu
Osaměle leží
Pokud mohu
Venku sněží

Není to krev
Je to pán bůh

Duch s šedým šátkem
Co se rád směje
a ještě trochu kleje

Ochutnej život

18. ledna 2018 v 19:20 | Kass |  Básně
Seru vám na sebelítost
nebudu se koupat v kýblu slz
každý musí mít už dost
tupých tváří a prázdných očí

Jsem plná všeho
není to jen mé
je to i jeho
je to i tvé

Nechcete stavět
zahrabte se doma
prázdná slova do vět
kdo víc jich má

Předháníte se
kdo je na tom hůř
zahrabte se
já mám svoji růž

Překvap mě živote
já se budu smát
i když budu lhát

Jízda autem přes souhvězdí Orion

17. ledna 2018 v 22:36 | Kass |  Denní story
Nebylo jitro. Ani poledne. Byla noc a byla hluboká. Temná noc. Ale souhvězdí Orion svítilo jasně i přes mračna, která se hromadila. Auto se plazilo šnečí rychlostí, ale i tak byl cítit strach. Tomu autu nefungujou brzdy.
Sníh, námraza.
Akorát vyndat brusle z kufru auta.
A zvoní telefon, který se musí vzít.
Není kde zastavit.
Telefon pro řidiče.
Musí to vzít hned.
A nikdo nesmí poznat, že se jede.

Na semaforu červená.
Jede se dál.

Hysterie. Ale ne moje. Cítím opět hrdost.
Já se věšet na balícím papíru nebudu.

Dneska jsem se viděla tolikrát zemřít.
A podívej.
Stojím.

Flashback báseň spánku

16. ledna 2018 v 23:48 | Kass |  Básně
Myslela jsem na tu sílu
Tam někde uvnitř mě
Není už tak daleko
Už totiž slyším tep svého srdce
Je hlasité
A toužící po životě
Nehledám světlo v temnotě
Vím, že tam je

Velká jasná lucerna

Touha
Odhodlání
Zdroj mé síly

Objev a uč se
Když pracuješ dej do toho vše
Hrdost
Těch dobrých okamžiků už je dost
Dost na to abych stála
Tolik slov
A kroků dál
A stejně vám vždy budu dlužná
Tohle se splatit nedá
Život

Prý jsem hodná slušná holčička
Co hezky poslouchá
Dává si pozor

Nevíte, co všechno to stálo
Co stojí za opatrností
Auto
Cizost
Doteky
Tak co už to bude?

Nebo jdete jen do práce
Bývala jsem dobrá v běhu
Jo...
Bejvávalo
Pojď ke mě domů
Nechci
Když vás někdo drží není kam utéct
Pojď
Ne
Nechci

Dej si ještě panáka
Nechci
Taneček
Nechci
Barová
Nechci
Výsměch
Nechci
Děvko
Nechci!

Hřiště
Autodráha
Sady
Byt
Děkanská zahrada
Hospoda
Na chodbě
Na busáku
Taneční

Stíny jsou všude

Pepřák jako ochrana
Stejně není po ruce, když je potřeba

Auto
Cizost
Dětská hloupost
Pojď si s námi popovídat
Jen si sedneme
Do auta
Když venku tak prší
Nechci

Strach kam se podívám
V tom městě jsou ty lidi stále
Poznávají mě
Naivní
Navždy

Sledování až k domu

Stále se divíš, že se bojím usnout?
Nechci

Ale i tak stojím
A stát budu
Při vás

Jsem jaký jsem

16. ledna 2018 v 23:08 | Kass |  Povídky
Probrání z deliria do reality. Po hlavě dolů k zemi. Chladné dlaždice u nonstopu poblíž kostela se už nezdají být tak chladné. Hřeje je ta rudá věrná známá. Ale jak došel až sem. Nechápal to. Nechápal poslední dění několika let. Jak se sem dostal. Kde jsou ty jeho lásky. A proč má v baťohu ty drogy. Záblesk.
"Otvírá mi to oči. Posílá mě to výš. Jsi zaslepený přízemnostma a nevidíš to opravdu důležité. Dej si. "
Nechce pomoc.
Chce ty stavy.
Nechce řešit, co bylo, co kdy kdo komu řekl nebo udělal. Minulost se nedá vyřešit. Musí se jít dál.

Tady a teď. Chápete? On chce takhle žít. Nájednou vidí jinak a zdá se mu to lepší, že mu to pomáhá, že je to důležitější. Přestává chápat dnešní lidi. Že to nevidí. Že to nechtěj vidět.

Ta lampa problikává.
Nonstop.
Otevírá baťoh. Ví po čem sáhnout. Ví, co potřebuje za stav. Ví, jak se chce teď dívat. A cestu zná. Tu jednodušší.

Tady je vždy těžké podat ruku.
Podívej.
Už má svou ztracenou sílu.

Nejsoucí stavení

3. ledna 2018 v 0:35 | Kass |  Básně
Polovina z ničeho je stále polovina něčeho
Jsoucí nejsoucí
Nejsoucí, že prý není
Tak jak může být polovina z ničeho něčím, když nejsoucí prý není
Jsme i když se cítíme nejsoucím
Ukážu vám nic, když mi ukážete To něco

Dnešek pln prázdného smíchu
Ale když se smějete, svět se směje s vámi
A to by pro dnešek mohlo stačit
Prostě nemyslet
Jen sledovat
Sledovat, co přijde
Nemyslet na to, co by mohlo přijít
Nechávám všechno odejít
Nevidím na tom nic špatného
"Čo bolo, bolo. Terazky som majorom."
I v prázdné místnosti plné ticha je smích slyšet

A to ještě nepřišlo na výklad karet

Nehezké zahrávání s tím, co by kdyby

Nechci se k ničemu už poutat
Chci jen osvobodit mysl
A odpustit

Nechat vše jít si svou cestou
Vnímat nevnímatelné
Žít nežitelné
Cítit nepocítitelné
Zeď
Bílá
Čerstvě natřená
Nenechám jí zbořit

Stavíme schody po kterých se bojíme chodit
Stavíme ploty, abychom se cítily víc v bezpečí před nepoznaném čímsi
Říkáme "jednou", co znamená nikdy
Škatulky
Ulity v kterých si syslíme Něco, co nám nikdo nesmí vzít
Ale všechno se dá tak lehce zbourat

Ale já teď stavím
Vysoko
Abych pak mohla skočit a říct si
že jsem to postavila moc hezky

Vždycky to končí na balkóně
Příjemně znavena ach znavena vším jako Shakespeare
Ne líp
Našla jsem hvězdu na obloze
Sleduje mě všude
Ale tady jsem ji našla až dnes
Při hodinovém tanci na balkóně