Člověk není stvořen pro porážku. Člověka je možné zničit, ale ne porazit.
- Ernest Hemingway

Prosinec 2017

Volný verš s volným myšlením

28. prosince 2017 v 23:13 | Kass |  Básně
Nepopsaný list papíru
Každý se může očistit
Teď a tady
Není to o ničem jiném
Přítomnost není ničím nečistá
Nečistá je minulost
Nečistá je budoucnost
Ale přítomnost být nemůže
Nemá jak

Vztek, strach
jsou to jenom emoce
jenom chemické procesy mého poškozeného mozku
Chce to načerpat trochu serotoninu
A když ho budu mít dost
Bude se mi i krásně spát
Ať žije melatonin

Cítím to
Není to změna k lepšímu
Je to jen honba za životem
Požitkářství
A stavení vysokých zdí

Ne žádný stížnosti
Žádné nadávání
Děkuji za pochopení
Žádný soud

Dovolte mi žít
Klaním se a smekám

Promiňte mou samomluvu
Potřebuju se přesvědčit,
že můžu žít dál
a že můžu být šťastná

že si to zasloužím

Představení pomocí flashbacku

27. prosince 2017 v 23:11 | Kass |  Flashbacky
Zase jsme utíkali před stíny naší duše. Panenku jsme utopili ve zdejší říčce, která protéká městem. Jsme malé město. Lidi se tu po šesté bojí vycházet ven. Je to tu jak město duchů. I přes den je zázrak potkat pět lidí na jednom místě. Ale jakmile padne šestá hodina, bojí se zaštěkat i pes. Všude ticho a tma. Člověk slyší, jak mu v těle proudí krev, jak si mezi sebou povídají krevní destičky.
Nejsem blázen. Aspoň na to nemám papír.
Ovšem jakmile je tu zábava, celé město pije, jak šílené. Někdo se na to těší tak, že musí pít od chvíle, co se rozední. Mohla bych dát příklad, co mě napadá, ale nechce se mi.
Moje matka.
Cha. Případ sám pro sebe.

To ještě jako hlupáci jdete doprovodit domů svojí kamarádku tou nejhorší cestou. Protože si přece věříte. A navíc vám nic jiného nezbyde, než jí doprovodit, když se oblíká jako děvka. Pro přátele cokoliv. Má jediná rodina. Ugh tohle říkám často. A myslím to vážně.
Cesta.
Nevšímáte si posměšků.
Nevšímáte si jejich nabídek.
Nevidím, neslyším, jdu. A hurá je konečně doma.
A co teď. Zase sama.

Cestou mě sleduje jeden maník. Když přejdu silnici na druhej chodník jde taky. Když se vracím zpátky, jde taky.
Volám kamarádovi.
Bojím se mluvit.
Ani nevím co říct.
Kór když zrychluje a já už skoro běžím.
A pepřák na mě čeká doma na stole, připravený na akci.

Škoda, že se s tou holkou už nebavím.
Měla svý mouchy.
Trochu sobecká, zahleděná do sebe, trochu mrcha, co mýho kamaráda jenom využívala.
Ale když něco vidět nechcete, tak to nevidíte.

Tohle město je zase mrtvé.
Ale i tak vidím světlo.
Tam uvnitř sebe totiž vidím život.
Vidím ho vždycky, když se stane něco pěkného.
Stačí maličkost a svítím.
Svítíš taky?
Nevadí, že přichází ten večerní splín.
Dnešek se zlepšil.
Musím to tak brát.
Jinak bych se musela zbláznit.
Dnešek byl pěkný, můžu jít klidně spát.
Musím jít klidně spát.

Uvidíme se zas u dalšího flashbacku. Třeba dnešek bude jedním z nich a i se šťastným koncem... Ale ne dneska.
Dobrou noc děti ráje.